Nejvíce komentované
O kohoutkovi a slepičce
Kohoutek a slepička vyšli si spolu do obory na oříšky.
Kohoutek řekl: „Co kdo z nás najde, bude oběma na polovic".
„Tak dobře!" odpověděla slepička. Hrabala, hrabala, vyhrabala jadýrko a upřímně se s kohoutkem o ně rozdělila.
Potom vyhrabal kohoutek taky jádro, ale byl lakomý, chtěl je čerstvě sám pohltit, aby slepička nevěděla, a jádro mu uvázlo v krčku.
„Běž honem, slepičko, přines vody, sic umru!"
Jak to řekl, převalil se na zemi, nožkama vzhůru. Slepička běžela pro vodu ke studánce:
Babička a vnučka
Jindřiška měla bohaté rodiče. Tím velice zpyšněla; na chudší lidi navykla si pohlížeti z vysoka. Rodičům však zůstala utajena tato nepěkná vlastnost dcerušky; jinak by ji byli pokárali.
Dívčinka byla také marnivá. Zakládala si na svém zevnějšku, chlubila se svým pěkným oděvem, a když ji nikdo neviděl, se zálibou zhlížívala se v zrcadle.
O dědictví po čarodějnici
Vítek s Pavlínkou šli do lesa na jahody.
Čarodějnice je tam polapila a zavlékla domů, zavřela je do komůrky a krmila vodou a chlebem. Když Pavlínka vyrostla, vzala si ji ke kuchyni a učila ji pod komínem čarovat.
Když se Pavlínka naučila čarovat, prováděla divy divoucí, že se jí sama čarodějnice bála.
Jedenkrát si děvče pomyslilo, aby byla s bratrem pohromadě, tam a tam. I stalo se. Čarodějnice nemeškala, začarovala a už jim, byla v patách.
Přítel pudlík
Adolf se rozstonal, a jeho nemoc byla zlá. Měl velikou horkost, hlava ho bolela, pozbyl chuti k jídlu, v noci blouznil.
Jeho dobří rodiče vytrpěli o něho mnoho strachu.
Díky jejich péči a zkušenosti lékařově hoch konečně vyvázl z nebezpečí. Bolesti a horečka zmizely, slabost v údech však dosud nepolevila. Poněvadž Adolf po všecku nemoc nepožil téměř ničeho kromě léku, svařené, ochlazené vody a trochy mléka, pociťoval nyní veliký hlad. Lékař však přísně zakázal, aby mu nedávali do syta se najíst, zejména ne pokrmů méně stravitelných.
Miládčina první loutka
Baruška dostala sestřičku — roztomilé, buclaté děťátko. Když jí poprvé ukázali holčičku, zavinutou v bílé peřince, s háčkovanou čepičkou na malé hlavince, Baruška nevěděla radostí, má-li se smát či plakat. A hned prosila maminku, aby směla sestřičku pochovat. Matka jí s úsměvem vyhověla.
„Však ty se jí dost nachováš i nakolíbáš, až tě to omrzí!" řekla žertem.
„Maminko, ona mne nikdy neomrzí!'' tvrdila Baruška. „Vždyť ji mám tak ráda!"
A hýčkajíc děťátko na rukou, náhle se k němu sklonila a políbila je na hebkou tvářičku.
Pohádky
Oj, což je nám blaze, věru,
že je mezi námi
babička má, usměvavá,
s písní, s pohádkami!
Skrčíme se ku babičce
pěkně ve chumáči,
a babička vypravuje
k smíchu a zas k pláči.
Ach, babička vypravuje
tak milými slovy,
jak slepička pomáhala
bratru kohoutkovi.
O dítěti osiřelém —
ta je smutná, pane!
sotva začne, po tváři nám
drobná slza kane.
Potom začne o Palečku,
o maličkém hošku:
kdo pak by se při té zkazce
nerozesmál trošku!
O jednom polesném, co měl špačíčka panáčka
Polesný Purcner hlídal oboru. Jednou chodí sem tam oborou a dívá se. Co tak kouká, zaslechne najednou, jakési škrtání a crkání.
„To je jistě nějaký špačíček'", pomyslil si a šel hned tam, odkud zvuky zaléhaly. Nemýlil se. U velké jedle, která měla husté větve až k samé zemi, uviděl mladého špačíčka.
Špačíček chudinka nebyl ještě ani načisto opeřen.
I politoval Purcner sirotečka, odvalil kámen, vybral pod ním ukryté dešťovky a dával je pískleti do měkkého zobáčku. Špačíček byl hladov a proto chtivě hltal.
Ó, radostné cestování!
Děti byly samy doma.
„Čím si budeme hrát?" otázala se starší Mařenka.
„Budeme vozit panenku", radil vtipný Karlíček, a malá Jarmilka, tleskajíc ručkama, radostně opakovala: „Budeme vozit panenku!"
O divotvorné řepě
Byli dva výměnkáři, stařeček a stařenka.
Přišlo jaro, s jarem oračky, kopačky a setí.
Povídá stařeček: „Víš ty co, maminko, letos uspoříme si práce. Všecko řepné semeno zasejeme na jednu hromadu v zahrádce pod okny!“
„A hlavatici nepřesadíme, ale všecku stáli necháme", přisvědčovala stařenka.
„To bude veliká řepa!" těšili se oba, „celou zimu z ní budeme mít jídel dost“.
Jak řekli, tak vykonali.
O čem Ctibor nevěděl
Je noc.
V dětském pokoji není skoro ničeho viděti. Ale Ctibor už nespí. Brzy na levý, brzy na pravý bok se převalí, tu se skrčí, tu opět nožky jako preclík svine a zase je překládá. Horko je mu. Chůva večer do kamen naložila. Strhl přikrývku s prsou, ruce dal na podušku za hlavu.
Stránky
Reklama
