,Táto”, povídal Honzík jednoho dne, ,,já už nechci být tak sprostým člověkem, chci být pánem”.
,,O vůli je hej, já bych si také dal říci, kdyby někdo velkým pánem udělal; ale víš-li pak, Honzíku, že musí pán umět Iatinsky?”
I což je o latinu, půjdu do světa a naučím se latinsky dost brzy”.
,,Myslíš-li, že je to tak snadná věc, jdi a zkoušej”.
Honza si nabral do kapes buchet a šel do světa učit se latinsky. Nepředstavoval si svět tak příliš hrozný, proto s celou chutí kráčel přímo za nosem. Že nebyl jak žiy dále, než za humny, nemálo se podivil, když na první vršek vstoupil a před sebou kus krajiny viděl, kterou nemohl ani hned přehlídnout.
,Jemináčku!” zvolal a spráskl ruce, ,to je veliký svět, kdy pak ho přejdu!”
Šel tedy dál do toho velkého světa, a kdykoliv nějakého pána potkal, dával pozor, co mluví; neboť myslil, že je to latinsky.
Nejdříve viděl pána, který stál na záspi a někomu povídal: ,,Sud kulatý!” Ta dvě slova Honzík zaslechl a hned si je desetkrát opakoval, aby jich nezapomněl.
Šel dál a viděl zase pana, který v okně ležel; pod okny stál chlapec, koukal na ptáka u louže a volal : ,,Rys tu pije!”
,,Sud kulatý – rys tu pije”, opakoval si Honzik, jda zase dále. ,Již umím pět latinských slov a než se naděju, bude ze mne pán”.
Sto kroků dále stál opět pán a ukazoval pacholkovi na káru, řka:,,Tu je kára”.
,Sudkulatý – rystupije – tujekára”, předříkával si Honzík a když to dobře uměl, poskočil radostí a pravil sám k sobě: ,Já nevím, co ten táta měl; vždyť mi ta latina jde jako hračka, a co nevidět budu umět latinsky jako česky”.
Ušel zase asi dvě stě kroků a cesta ho vedla okolo zahrady, kde právě zahradník ryl. Tu vejde pán do zahrady a zvolá zlostně: ,,Ten to ryje!”
,Sudkulatý – rystupije – tujekára – tentoryje”, říkal si Honzík a kráčel dále.
Najednou se zastaví, přemýšlí a povídá: ,,Nač bych se té latiny tolik učil? Náš kantor neumí taky víc a je přece pán. Kdybych si toho měl ještě více pamatovat, zapomněl bych jedno pro druhé a mohly by se mi myšlenky splést”.
I otočil se Honzík na špalíčku a utíkal domů, jak by ho štvali.
,I hleďme, Honzík se užvrátil!” divil se tatík, když ho viděl do dveří vstupovat. ,,No, jak? umíš latinsky?”
,,Sudkulatý, rystupije”, odpověděl vážným hlasem Honzik, který si umínil, že nebude jinak mluvit než latinsky.
Co to žvastáš, tomu aby čert rozuměl”, bručel tatík a nechal Honzu stát.
Ale mámě to nedalo, i zeptala se po chvíli:,Ale kde pak jsi, chlapče, skoro celý den chodil?”
,Tujekára, tentoryje”, zase na to Honza.
,,Což se ti v hlavě popudilo, že tak odpovídáš?” hněvala se matka, ale Honzík začal od začátku svou latinskou písničku, a ať se kdo ptal co ptal, nic jiného neodpovídal než: ,,Sudkulatý, rystupije, tujekára, tentoryje”. Nikdo nechopil, co to vlastně znamená.
,,Starý”, povídá za několik dní máma k svému muži, ,,tomu našemu chlapci chytila v hlavě fantas, blábolí a neví co; musela jsem se starého pastýře zeptat, co mu udělat. Již vím”.
Nu, a co?”
,,Radil mi, abychom mu s výšky a znenadání studené vody na hlavu vlili, že ho fantas hned přejde”.
To můžem hned zkusit: sedí venku pod stájí, všecek zamyšlen. Jdi, vezmi vědro studené vody, vylez na stáj a poklopem ji dolů na něho vlej! Uhlídáme hned, pomůže-li to”.
Máma vzala vědro vody, vylezla na stáj a v okamžení je na zamyšleného latiňáka vyklopila. Ten vyskočil, chytil se za hlavu a křičel, co hrdlo stačilo: ,Mámo, táto, pomozte, má hlava!”
Táta přišel a jakoby o ničem nevěděl, divil se: ,,Kýho šlaka se ti stalo?”
,,Seděl jsem a přeříkával latinsky: tu najednou, jakoby se nebe roztrhlo a mne zabít chtělo”, bědoval Honza.
,,Já jsem myslil, žes česky mluvit zapomněl. A vida,jde ti dobře od huby!” usmál se tatík.
,,Ba, vždyť jsem v leknutí na latinu zapomněl!”
,,Pánbůh sám ti ji z hlavy spláchl, proto že máš být Honzou, a ne panským bláznem. Pamatuj si to!”
Po těch slovích se tatík obrátil, šel k mámě a povídal: ,,Už je uzdraven a myslím, že mu fantas už nepřijde”.
Tatík mluvil pravdu. Od té doby rozprávěl Honzík zřetelně, ba nechtěl se ani již latinsky učit.