TOPlist

Miládčina první loutka

Baruška dostala sestřičku — roztomilé, buclaté děťátko. Když jí poprvé ukázali holčičku, zavinutou v bílé peřince, s háčkovanou čepičkou na malé hlavince, Baruška nevěděla radostí, má-li se smát či plakat. A hned prosila maminku, aby směla sestřičku pochovat. Matka jí s úsměvem vyhověla.

„Však ty se jí dost nachováš i nakolíbáš, až tě to omrzí!" řekla žertem.

„Maminko, ona mne nikdy neomrzí!'' tvrdila Baruška. „Vždyť ji mám tak ráda!"

A hýčkajíc děťátko na rukou, náhle se k němu sklonila a políbila je na hebkou tvářičku.

Potom donesli holčičku ke křtu. Když se vrátila domů, již měla jméno. Říkali jí Miládka. Tatínek snesl s půdy pěknou kolébku, ozdobenou malovanými květinami; a ta byla nyní postýlkou Miládčinou.

Největší radostí Barušky stalo se nyní ošetřovati malou sestřičku. Chovala ji, líbala na tvářičky, volala na ni: „Miládko! Naše zlatá Miládko!" — zpívala jí všechny písničky, jaké jen znala. Nejraději však sedávala u kolébky, když v ní děťátko leželo. Povídala Miládce, zpívala jí, lehce při tom houpajíc kolébkou. A když děťátko usnulo, napomínala každého, kdo poněkud hlučněji vstoupil do světničky: „Pst! Miládka spinká!“

Děťátko utěšeně rostlo, bylo zdravé. Již také „broukalo" : — egn — egú — ekch— — smálo se při tom, natahovalo ručky a třepalo nožkama, bylo-li právě rozvinuto. Později už také žvatlalo: ma — ma— —a také: ba —ba
„Už mne zná!" jásala Baruška, domnívajíc se, že ji volá.

„Ba — ba", pronášelo děcko a chytalo Barušku, naklánějící se k němu, za vlasy, což vždy Barušku rozesmálo.

Potom dostala Miládka své první šatečky, jasně modré barvy. Už také dovedla sedět v kolébce, podepřena poduškou. Do peřinky už ji nezavinovali.

Blížil se první svátek malé Miládky. Tatínek slíbil, že jí koupí chřestačku.

Baruška si umínila, že také opatří své milé sestřičce dárek. Neměla však peněz. Přemýšlela tedy, kde jich nabrat....

Nastal den před svátkem Miládčiným. Děvčátko spočívalo v kolébce, hlídáno Baruškou. Dnes však bylo poněkud mrzuté; co chvíli zaplakalo. Matka vysvětlovala tuto změnu tím, že malé Miládce řezají se už dolejší přední zoubky, a to že jí působí bolest.

Baruška osaměla se sestřičkou, která se brzy po té hlasitě rozplakala. Nebylo možno, ničím ji upokojit. Baruška posléze odběhla do kouta a cosi vyndala z koše, naplněného prádlem. Přistoupila ke kolébce a řekla: „Neplač, Miládko! Podívej se!"

A ukázala sestřičce panenku v růžových šatečkách.

Jak ji holčička uzřela, hned přestala plakat. Malá ústa rozevřela se jí úsměvem; třepajíc ručkama, vztahovala je po panence.

„To je tvoje panenka, Miládko!" řekla Baruška a děcko začalo tahat loutku za šatečky, broukajíc při tom a žvatlajíc.

Vtom vstoupila matka, právě když Baruška zase řekla: „Vezmi si panenku, Miládko, je tvoje!" Udivena ptala se, odkud má Baruška tu panenku.

Dívka s uzarděním doznala, že panenku koupila Miládce k zítřejšímu svátku — a to za peníze, jež bylá nedávno před poutí obdržela od rodičů, od tetičky a strýčka. Nekoupila si tehdy za to ničeho, peníze uschovala, a dnes opatřila za ně u zdejšího kupce panenku — Miládce.

Matka políbila Barušku, dojata její láskou k malé sestřičce, které stala se panenka hračkou nad jiné milou.

V pohádce je:: 
Hodnocení: 
Average: 5 (6 votes)

1 comments on Miládčina první loutka

Miládka a Puntýno (neověřeno) says:

Líbilo se nám to.

Přidat komentář

Filtered HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Server sponzoruje: Azada.cz a Solute.cz

© Staré pohádky 2018