Polesný Purcner hlídal oboru. Jednou chodí sem tam oborou a dívá se. Co tak kouká, zaslechne najednou, jakési škrtání a crkání.
„To je jistě nějaký špačíček’”, pomyslil si a šel hned tam, odkud zvuky zaléhaly. Nemýlil se. U velké jedle, která měla husté větve až k samé zemi, uviděl mladého špačíčka.
Špačíček chudinka nebyl ještě ani načisto opeřen.
I politoval Purcner sirotečka, odvalil kámen, vybral pod ním ukryté dešťovky a dával je pískleti do měkkého zobáčku. Špačíček byl hladov a proto chtivě hltal.
Když se nasytil, zavřel žlutý zobáček, zamhouřil tmavá očka, zčepejřil se, pozdvihl nožku a děkoval polesnému táhlým ,,crk, crk!”‘
„Chudinka malá!“ litoval jej polesný. „Nechám-li tě zde, uslyší tě některý dravec, polapí tě a zahubí. Vezmu tě raději s sebou a vyživím tě doma!”
Vyndal kapesník, špačíčka opatrně do něho vložil, zavázal a odnesl jej domů.
Polesný byl vdovcem. Měl osmiletého chlapce, Pepíčka. Pepíček byl hodný, otec měl ho velice rád. Jak uviděl oknem tatínka, už mu běžel naproti.