Byl malý chlapec sirota, a ten šel k sedlákovi, co měl jen jednoho koně, sloužit za koňara. Sedlák ho přijal a dal mu toho koně pást, ale přikázal mu, když ho na pastvu vedl, aby naň měl dobrý pozor, by mu ho vlk nesežral.
Když chlapec na louku přihnal, dal si koně do poutka, uvázal si ho o nohu, potom zavolal do lesa:
,,Vlčku, vlčku, prosím tě, nesněz mi koníčka mého!“ A když tak zavolal, lehl na břicho a usnul.
V noci přišel vlk a koníčka celého snědl. Když se chlapec probudil a poutko prázdné viděl, dal se do pláče a plačky šel domů.
,,Kdeže ti kůň?” ptal se ho sedlák,
,,Ach, běda mně, přišel vlček, a celého mi snědl!” naříkal chlapec.
,,No, dobře, když snědl vlček koníčka, nech sní i tebe!” řekl sedlák. Bylť on člověk zlý a skoupý.
Večer dovedl chlapce na louku, přibil ho hřeby na čtyři koly a šel domů. Chlapec žalostně plakal a volal k Bohu o pomoc. Tu když kohout půlnoc zpíval, šli okolo té louky zbojníci. Chlapec, jak slyšel lidské hlasy, volal:
,,Kdo jste z Boha, zachraňte křesťanskou duši!” A zbojníci slyšíce to žalostné volání, šli k němu a s kolů ho vzali.
,,Nu, a co s ním uděláme?” ptali se potom druh druha.
,,Nu co, ať nám opéká pečeně a přikládá na oheň!” řekl vůdce. Vzali ho s sebou do hory.
Dlouho byl u nich, měl se dobře, a že jich poslouchal a věrně jim sloužil, měli ho rádi. Jednou usmyslili si do jiné hory jíti na zboj, ale chlapce s sebou vzít nechtěli. Že se však báli, aby jich nesledoval, kdyby na svobodě zůstal, zabednili ho do sudu. Dali mu tam na mnoho dní potravy, i pít mu dali a peněz plné kapsy; do sudu udělali velikou díru, aby se nezadusil, potom sud is chlapcem vyzdvihli na silný, rozsochatý strom a odešli. Chlapec měl sice jídla a pití dost, ale přece mu bylo úzko, když pomyslil, že je zabedněn v sudě a že tam musí snad zahynout, nepůjde-li nikdo lesem, kdo by ho vysvobodil.
Tu, když v sudě smutně o tom přemýšlí, jde lesem vlk, zavoní pečínku a přišourá se ke stromu; přijda ke stromu, vyleze nahoru k sudu, čenichá okolo otvoru, a když se tam hlavou dostati nemohl, strčil tam ohon.
,,Aha”, myslil si chlapec, ,,vím já, co to je!” a rychle oběma rukama chvostu se chopil. Vlk, jak ucítil, že ho něco za chvost drží, skočil se stromu, a že se ho chlapec nepustil, strhl sud s sebou. Sud se rozbil, polekaný vlk utekl a chlapec byl na svobodě; měl peněz plné kapsy a ještě i jídla a pití dost.
,,Ej, nyní jsem dost bohatý, už nebudu sloužiti za koňara!” zavýskl si, potom odešel z lesa do dědiny a stal se z něho dobrý hospodář.