Táta přijel z města Brna a povídá Honzovi, že tam páni pořád jen německy mluví, že to musí býti řeč tuze prospěšná.
,,Jeden z nich – měl dlouhé šosy na kabátě a vysoký klobouk na hlavě – tvrdil dokonce, že ta naše řeč už brzy pomine. A tak ti to povídám, co bys se té němčině přiučil, abys nezůstal ve světě hlupcem!” Tak poučoval tatík nemoudrého synka.
Honza k tomu svolil. Máma mu napekla buchet a táta ho zavedl do Brna na tu němčinu. Když Honza buchty vyjedl, co od mámy měl, zastesklo se mu i šel domů. Přijda domů pravil, že už umí německy.
Táta s mámou měli velikou radost, že mají tak chytrého synka. Usmívali se, hladili ho, a táta řekl: ,,To vím, že umíš německy. Jak by ne, byls ve městě takou dobu! Já jsem naučil naše volky za tři dny tahat, a cože tedy ty bys nepochytil německy za celý měsíc!” Tak mluvil táta a pak pyšně doložil: ,,Víš-li co, zítra půjdeme do města, zkusím tě”.
Když druhého dne došli do města, stáli na rynku studenti. Táta šťouchnul synka: ,,Honzo, řekni těm holobrádkům něco po německu!”
Honza spustil zhurta: ,,Kordátum, maštálum, tum a senátum, davatum, študyrátum”.
Studenti se zarazili, co to, ale hned se dali do hlučného smíchu.
,,Co říkají?” ptal se táta.
Honza vece: ,,Ti, panečku, dostali strach přede mnou!”
,,Jak nedostat strach, chlapče? Sám jsem se polekal povídá tatík. ,,Ty už bys, na mou věru, trefil i duchy zažehnat, jako tento – no víš, ten ano – aha! – jako doktor Fousti. To bych si nebyl pomyslil, že tak lehko se té němčině přiučíš !”
Šli dál a přišli k jednomu krámu, kde prodával nožíř nože. Táta šťouchnul synka: ,,Zeptej se, zač jeden nůž!”
Honza volá do krámu: ,,Hej! čičí začí mesr meseřicí ?”
Nožíř Němec odvětil: ,,Wos sogst’e?
Táta šeptá synkovi: ,,Co povídá ten Němec?”
A Honza vykládá: ,Jako že, budeme-li tu dlouho čumět před krámem, že nám oběma uřízne nos”.
,,Ej, synku!” ulekl se táta, ,Pánbůh sám pozdrav, dost umíš německy! Kdyby ne tebe, o nos bych tu přišel”.
A táta upaloval, co mu nohy stačily, a Honza za ním.