Chystal se dobrý Kristus Pán,
že vstoupí na nebesa.
I vzkázal ptákům naposled,
ať přijdou z pole, z lesa;
ať přijde stehlík, velký pán, i vrabčák žebrák šedý,
ať přiletí se rozloučit
s přítelem naposledy.
Měl Kristus ptáky tuze rád,
to každý ptáček věděl.
Když kázal zbožným zástupům,
roj ptačí kolem seděl a
poslouchal a poslouchal.
I to je pravda jistá,
že jeden střízlík sedl si
na ruku Pána Krista.
Teď přišli ptáci odevšad,
zdaleka přišli, zblízka.
I přišel Vrabec, Vlaštovka,
jež střecha hostí nízká,
i přišel Čáp, rek nohatý,
s rodinkou celou čapí,
a s matkou žlutá housátka
ku Mistru honem kvapí.
I přišel Špaček švitora
a Drozdík přišel s Kosem,
i Čejka, která naříká
tak smutně nad rákosem;
též přišla paní Kukačka s Pěnkavou, s Posměváčkem,
a pestrý Stehlík štěbeta
léť se Skřivánkem ptáčkem.
I přišel Slavík, zpěvu král,
i povídavé Číže,
a přišel Králík útlounký
i Orel, ptactva kníže.
Pak Výři přišli, mudrci,
i Dudci chocholáči…
Nu, přišla zkrátka veškerá
švitorná druže ptačí.
Pán Kristus pěkně přivítal
celou tu švarnou chasu
a řekl: „Teď se připravte
ku velikému kvasu:
vy leťte tamhle do boru,
vy ke studánce tamo;
tam všecko, co vám lahůdkou,
naproti přijde samo.
Vy jděte tamhle na pole,
vy k břehu jasné vody,
a všecko sneste ke mně sem,
zde slavné budou hody;
vždyť já byl vaším tatíčkem a vy mé dobré děti!” —
A ptáci létli na vody,
do polí, v temno snětí.
Princ Datel s pestrou korunkou
se nehnul ani z dolu:
„Bodejť, snad zob si potřísním
a pérka na chocholu;
ať létá sama sprostá sběř,
nač létat mají páni?
Však také něco přinesou
i pro mne na snídani!”
To všecko věděl Kristus Pán,
i řekl: „Ty se stydíš
za bratry svoje upřímné?
Ať s očí se mi klidíš!
V kout černý zalez v doubravě,
tam bývej do všech věků!
Ó jsi ty, Datle, vděčný tvor,
tak asi po člověku!”
Přilétli ptáci zpátky zas
a stavěli se v kruhu,
ti větší páni do předu;
pan Čáp jim dělal sluhu,
všem jídel dobrých předkládal.
A ptáci s chutí jedli, —
což si to pěkně liboval
pitvorný Králík sšedlý.
Pan Špaček vtipně švitořil,
že kol se všichni smáli,
tím smíchem, až se zakuckal
zažloutlý Čížek malý;
však Výr ho mudrc pokáral:
„Jsi nerozuma dětský!” —
Pán Ježíš chodil okolo
a vroucně hladil všecky.
Ó byla slavnost náramná!
Pak přišlo ku loučení:
tu sténal celý ptačí pluk
v jedinkém teskném pění,
ti ptáci v písni plakali
tak žalostně, tak z měkka…
Ó předčí ptáci vděčností
daleko nad člověka!
Princ Datel v temné dutině
za Pánem plakal taky
a od té doby stydí se
přijíti mezi ptáky;
v samotě trpí po věky
za panskou svoji pýchu,
jen žízní trápen, ku nebi
po dešti volá v tichu.
Pán dobrý je, déšt posílá,
je vina snad už smyta,
a Datel zobcem, pýchou svou,
za kapkou kapku chytá…
A vesel potom dívá se
na nebe košem snětí.
Snad jste ho někdy viděly,
vy naše zlaté děti?
K.V.Rais