Sešli se kozáci v krčmě a vesele popíjeli vodku. Za chvíli vejde stará žebračka, u dveří se postaví, naslouchá a myslí si:
„Dobře jsem přišla. Holoubci jsou veselí, to jistě kápne po tvrdém dolárku, a ten nejbujnější snad i červoncja (dukát) podaruje”.
Začala stařena očenášky odříkávat, ustavičně vzdychala, pokašlávala. Ale kozáci žebračky si nevšímali, hrubě na ni nepohlédli.
Dodala si babka kuráže, přistoupi blíž a prosí:
„Velkomožní panáčkové, podarujte grošíkem, Bohorodičku budu prosit, by vám přála stálé zdraví, štastné panování, veselé vojování”.
Bujný kozák obrátil se k stařeně: „A co se, babo, třeseš? Co pak tak jsi vymrzla?”
„Jak nevymrznout, panáčku zlatý, když bída je, zima mučí, a já nebožačka nemám ani, co bych oblekla!”
Těšil ji kozák: „Nermuť mysli, babo, kožich koupím…”
„Pán Bůh zaplať vašemu vysokoblahorodí nastotisíckrát!”
„Zdráva ponosila !” smál se kozák i kamarádi se mohli smíchy rozsypat.
Baba stála, čekala, dočkati se nemohla.
A když se jí čekání zmrzelo, ztratila se z jizby vzdychajíc: „Obícjal pan, kožuch dam, to slovo jeho teple!” *
Z ruského
*) Slíbil pán, kožuch dám, to slovo jeho hřeje!”