U Valentů měli tři děti: Oldřicha, Boženku a Emilku. Přijel k nim strýček z Prahy a přivezl jim hračky. Dětem nejvíce líbil se kupecký krám, pozůstávající z poličky s přihrádkami, mosazného hmoždíře a mosazných vah. Bavily se touto hračkou každodenně, střídajíce se ve vážení, prodávání a kupování.
Kdysi odpoledne vyhledaly si děti zase strýčkův dárek. Na židli postavena polička, na ní umístěn hmoždíř, pod zásuvky poličky vloženy dvě papírové krabičky na peníze a na závaží. Peníze vystříhal jim tatínek z tenkého plechu; místo závaží upotřebily děti zrnek písku a drobných oblásků.
Toho dne byla Boženka paní kupcovou a Oldřich jejím pomocníkem. Emilka chodila nakupovat.
,,Dobré jitro!“ pozdravila Emilka, přistoupivši k židli.
,,Pěkně vítám!“ ozvala se paní kupcová, a její pomocník opakoval po ní: ,,Pěkně vítám!“
,,Čeho si přeje slečinka?“ vyzvídala Boženka.
,,Dejte mi za šest tlučeného cukru!“ žádala Emilka.
Paní kupcová vyňala z jedné zásuvky několik kousků cukru a odvážila je. Pomocník zatím stočil z papíru – byla ho zde hromádka – úhledný kornoutek, načež vsypal cukr, do hmoždíře a horlivě jej roztloukal paličkou.
Zatím ptala se paní kupcová: ,,A co dále, prosím?“
,,Ještě za čtyři kávy, za tři krupičky a za dva – za dva – nemohla se Emilka rozpomenouti, co má ještě koupit.
,,Snad pepř nebo skořici?“ napomáhala jí paní kupcová.
,,Za dva skořice!“ rychle přikývla Emilka.
,,Budete vařit kašičku ?“ vyzvídala paní kupcová.
,,Ano, kašičku. Našemu děťátku“.
,,Já to tedy zatím spočítám“, řekla paní kupcová. ,,Za šest cukru, za čtyři kávy, za dva krupičky -„
,,Za tři!“ zvolal pomocník, roztíraje paličkou rozmělněný již cukr.
,,Tedy za tři krupičky a za dva skořice to je dohromady: šest a čtyři je deset, deset a tři je čtrnáct
,,Třináct!“ opravoval pomocník, jenž byl dobrý počtář.
,,Deset a tři je třináct, třináct a dva je patnáct. Dostanu tedy patnáct. Zatím navážím kávy“.
Boženka vytáhla zásuvku a vzala do ruky váhy. Oldřich nasypal cukru do kornoutku a chystal se jej zabalit.
Vtom otevřely se přivřené dvéře a do kuchyně vběhl domácí psík Bělík. Vesele štěkaje, přiběhl k židli.
,,Bělík jde také kupovat!“ usmál se Oldřich.
Jak uslyšel psík své jméno, postavil se na zadní nohy a pravou přední tlapkou opřel se o kraj židle, kde byly narovnány papíry. Tlapka mu však sklouzla, papíry letěly k podlaze.
,,Jdeš pryč, Bělíku!“ vyháněla jej Boženka, vztahujíc k němu levici. Bělík však byl naučen skočit přes ruku, když ji někdo před ním natáhl. Také nyní se vymrštil do výše.
Ale běda! Špatně si vyměřil skok dopadl na poličku, pozbyl rovnováhy, sletěl na podlahu a strhl s sebou všechno. Hmoždíř zazvonil o podlahu, polička bouchla, její zásuvky vyletěly a co v nich bylo, vysypalo se na podlahu.
Boženka se dala do pláče, Oldřich huboval na Bělíka, jenž uděšen pelášil ven.
Hlukem přiváben, vkročil sem tatínek. A když zahlédl, co se stalo, zasmál se: ,,Hle, obchod zbožím smíšeným vlastně smíchaným!“
Brzy uvedeno všechno zase do pořádku. Nevítaný zákazník, Bělík, od té chvíle vždy hned utíkal, jakmile jen zahlédl kupecký krámek dětí.