Jeden táta měl tři syny; nejstaršímu bylo Martin, druhému Matěj a nejmladšímu Michal. Všichni tři byli odrostlí, když se jedenkráte táta rozstonal a za několik dní k smrti se chystal. I povolal chlapce k loži a pravil:
,,Víte, děti, že nemám jiného bohatství než tu chalupu, kocoura, kohouta a kosu. V chalupě přebývejte a z těch tří věcí si každý jednu vezměte! Nevaďte se, buďte vždy svorni, a Pán Bůh vám požehná!”
To dořekl a umřel.
Když synové tátu pochovali, rozdělili své dědictví.
Martin si vzal kosu, protože s ní uměl dobře sekat, Matěj si vzal kohouta a Michal si vzal kocoura.
,,Ale milí bratři”, řekl Martin, ,,doma všichni zůstat nemůžeme, sice bychom hladem pomřeli. Pobuďte vy dva zde a nějak si zatím poraďte, já půjdu s kosou do světa”.
Měli se všichni tři rádi. Co jeden chtěl, to druhý. Proto nestavěli se nijak proti bratrovu návrhu.
Martin vzal kosu a šel do světa. Chodil dlouho a dlouho, ale nikde práce nenašel. Naposledy přišel do jedné země, kde byli lidé ještě tuze hloupí. Když přichází k městu, potká člověka, a ten se ho ptá, co nese.
,,Kosu nesu”, odpověděl Martin.
,,A co je to, a nač?”
,,Tím se tráva požíná”.
,,Tím se tráva podžírá? I to je výborná věc! My trávu rukama trháme, a máme s tím práce do Boha.
Kdybyste chtěl k našemu králi jít, on by vám toho podžeráka dobře zaplatil”.
,,I proč ne, to udělám!”
Pán ho vedl hned ke králi, který se tomu nástroji velice podivil a hned Martina zjednal, aby šel na královská luka trávu podžírat.
Martin šel a s ním mnoho diváků. Než Martin nebyl hloupý, vrazil kosu v půl louce do země a řekl jednomu služebníku, aby přinesl v poledne oběd pro dva. Pak odehnal s louky všechny diváky.
V poledne, když přinesli služebníci oběd pro dva, divili se, že je takový kus louky posečen.
,,Bude váš Podžírač také jíst?” ptali se Martina.
,,Když dělá, musí se krmit. Ale jděte jen s Bohem a nechte nás o samotě!”
Sloužící odešli, a Martin snědl oběd pro dva sám.
To jsem měl výbornou myšlenku, že jsem chtěl oběd pro dva; kdyby byli přinesli jen pro jednoho, nebyl bych se najedl”.
Tak dělal den jak den, až všechny louky posekal.
Když dosekl, šel si ke králi pro peníze s kosou na rameně.
,,Tvůj Podžerák tedy sám trávu podžírá?” ptal se král.
,,Sám, královská milosti!” odpověděl ferina.
,,Zdali pak bys nám ho tedy nechal za tisíc zlatých?”
,,Stojí ovšem za více, ale dám vám ho za ty peníze”, pravil sekáč. Složil kosu, vzal peníze a šel domů.
Král dal kosu do pokoje postavit, aby se jí nic nestalo.
Přišel druhý rok, tráva narostla, a byl čas, aby se pokosila.
Tu poručil král, aby se vynesl podžerák na louky. S největší slávou přišli na louku, vrazili ho v prostřed do země
a odešli. Mysleli, že to nemá podžerák rád, když se na něho někdo dívá.
V poledne se přihnali s obědem dychtivi, aby viděli, co už je uděláno. Ale kosa stála, kam ji ráno postavili to jim bylo divno. Položili oběd k ní a šli ke králi s vyřízenou.
,,Vždyť bylo hned první půldne tolik podžíráno, když s ní ten člověk přišel; proč asi nechce dělat?” myslil si král a vrtěl hlavou.
Ale večer přišel služebník zase, že se podžerák ani louky ani oběda netkl.
,,To musí mít učarováno”, řekl král, ,,dejte mu vysázet dvacet ran, a neudělá-li ještě nic, zakopeme jej”.
Na slavný rozkaz přinesli na louku lavici, položili podžerák na ni a biřic mu dvacet vysázel. Kosa vyskakovala po každé ráně nad lavici a leckterého všetečku švihla přes nos.
,,On mu učaroval”, křičeli všichni, ,,zakopte ho!”
To také učinili, zakopali kosu do země a podžírali trávu rukama jako kdy jindy.
Zatím měli bratři dobré časy a žehnali otci, že jim tak výnosné dědictví zanechal.
Za nějaký čas, když peníze docházely, řekl Matěj:
,,Teď půjdu já se svým kohoutem do světa, snad ho tak dobře odbudu, jako ty kosu”.
Jen jdi hodně daleko, kde jsou ještě hloupí lidé, u nás bys mnoho nedostal”, radil mu Martin.
Matěj vzal dědictví a šel. I přišel zase k jednomu městu a potkal pána.
,,Co pak to neseš, člověče?” ptal se pán.
,,Nesu kohouta”, odpověděl Matěj.
,,Takových ptáků zde nemáme, k čemu je dobrý?”
,,Ten pták přivolává den”.
,,I toť je div divoucí! My musíme pokaždé den vyprovázet tam za ten vrch, a ráno mu zase jíti naproti, což nám velké nepohodlí dělá. Kdyby měl ten pták takovou vlastnost, zaplatil by ti ho král mnoha tisíci”.
,,Vždyť se můžete přesvědčit”, řekl Matěj a šel s pánem ke králi.
,,Milostivý králi, ten člověk má ptáka Voláka, který den přivolává a když jde spat, jde den také spat”.
,,I to by byl penězi nezaplacený, je-li tomu tak, jak povídáš”.
,,Milostivý králi, můžete se brzy přesvědčiť”.
Dali tedy kohoutu zlatou posadu, a kohout spokojen s novým bytem, brzy se uhnízdil. Netrvalo dlouho a den odešel, aniž ho byl kdo vyprovodil. Král byl rád a rána se ani dočkat nemohl.
O půlnoci vstali a dávali pozor, jak bude kohout den přivolávat. Bila hodina, nic, bily dvě, kohout zakokrhal, všichni se rozděsili, jaký to divný zpěv. Bily tři hodiny, kohout zase kokrhal a tak pořád, až do čtyř hodin, kdy se již docela rozbřesklo. Když král viděl, že kohout opravdu den přivolal, poručil, aby dali Matěji z pokladnice pět tisíc a vším aby ho uctili. Matěj shrábl peníze, dobře se najedl, napil a potom králi poděkoval a odešel domů.
Bratři ho s radostí přivítali, a měli se zase nějaký čas dobře. Že však s penězi nehospodařili, rozkoulely se jim dosti brzo.
Když jich bylo už na mále, řekl Michal: ,,Nyní, bratři, půjdu já do světa a po svém štěstí se ohlédnu. Snad dostanu za kocoura také tolik, co jste vy dostali”.
Zase ho bratři napomenuli, aby šel hodně daleko, kde jsou lidé hloupí, u nás že by nic nedostal. Michal strčil kocoura do pytle a šel.
Dlouho chodil, než přišel do země, kde lidem nerozuměl. Ale než došel do hlavního města, naučil se tolik, že se mohl trochu smluvit. Před městem ho potkal zase pán a ptal se ho, co to v pytli nese.
,,Kocoura”, odpoví Michal a ukazuje mu ho.
,,To je divné zvíře, a k čemu je dobré?”
,,Chytá myši; ať jich je cokoliv v domě, všechny je zlapá”.
,,I strč jen honem toho Lapáka do pytle a pojd ke králi! My máme v zámku tolik myší, že nám div po stole neběhají. Král by dal nevím co, kdyby se někomu poštěstilo, vypudit je ze zámku”.
,,Toť bude snadná pomoc”, odpověděl Michal, strčil kocoura do pytle a chvátal za pánem.
Když přišli ke králi, pán řekl: ,,Milostivý králi, ten člověk zde má Lapáka. To je zvíře, které myši lapá, a kdyby Vaše Milost poručila, on by ho prodal”.
,,Je-li to pravda, rád ho koupím”.
,,Milostivý králi, jen mi povězte, kde jich je nejvíc, a hned se přesvědčíte, jak je umí můj Lapák škrtit”.
I vedli Michala do komory, kde jich nejvíce bylo, že se jich pod nohama jen hemžilo. Michal rozvázal pytel, kocour vyskočil a způsobil takovou porážku mezi myšmi, že nebylo možno jedné utéci.
Král měl nesmírnou radost a hned poručil, aby se Michalovi deset tisíc zlatých vyplatilo. Michal si poskočil, když měl tolik peněz, a s veselou se vrátil domů.
Za dva dni po jeho odchodu pomyslil si král, co bude asi ten Lapák žrát, až nebude myší. To nikdo nevěděl, a Michal byl ten tam. I poručil král, aby sedl jezdec na nejrychlejšího koně a Michala dohonil.
Michal kráčel zatím pokojně cestou, kudy byl do města přišel. Čtvrtý den vidí najednou za sebou jezdce, který zdaleka na něho volá; zastaví se tedy. Jezdec přijede a začne se Michala polovic německy, polovic česky
něco ptát, ale čemu Michal nerozuměl; aby mu ulehčil, ptá se ho po německu:
,,Was?”
Ale na otázku se jezdec obrátí a ujíždí, jak by ho vítr unášel. Michal si pomyslí: ten chlap je blázen, a jde s Pánembohem dál.
Všecek uřícen, uprášen vrátil se jezdec, a sotva skočil s koně, běžel ke králi a oznamoval: ,,Milostivý králi, smutná novina, až zlapá Lapák myši, bude veta po nás!”
,,Kdo ti to řekl?” ptal se uleknutý král.
,,Ten člověk, co nám ho prodal. Na cestě jsem ho dohonil i ptám se, co bude to zvíře žrát, až všecky myši zlapá, a on mi řekl: ,,Vás!”
Hned svolal král celou svou radu, a jednalo se, co s Lapákem. Po dlouhém rokování se usnesli, že ho nechají v komoře zavřeného a že tam postaví dvojí stráž, aby nemohl ven. Tu chvíli dostal nejvyšší generál rozkaz, aby postavil čtyři silné a neohrožené muže ke komoře na stráž. Noc a den stál na každém rohu jeden a strachy umíral, kdykoli v komoře zarachotilo.
Druhou noc bylo ticho, protože kocour všechny myši zlapal. Ráno, když se v komoře ještě nic nehýbalo, myslil si muž u okna stojící, co to asi znamená. Osmělil se tedy a nahlédi do komory.
Ale běda! Kocour seděl na okně a jak zahlídl vousatou bradu a huňatou čepici, lekl se, vyrazil okno a ten tam. Druhý muž zaslechl křik, i běží se podívat, a tu vidí vojáka ležeti bradou vzhůru. Tryskem pádí do zámku a volá:
,,Ach, zle je, zle, milostivý králi! Ten ukrutný Myšilapák dostal se z komory a zakousl mého kamaráda, co
u okna stál. Bůh ví, kde běhá a co již lidí uškrtil. Ó, to je neštěstí!”
Hned se všecky domy uzavíraly, kde kdo byl, se schoval, a král poručil, aby se nejsrdnatější muži v těžké brnění přístrojili a na Lapáka táhli.
To se také hned vyplnilo, ale ačkoli se honilo tři dni, po kocouru nebylo ani památky.
Bratři žili zatím svorně a spokojeně, hospodařili lépe než prvé, neboť věděli, že už teď nemají nač spoléhati. Častokráte, sedíce spolu, hloupým lidem se vysmívali.