Byl jednou jeden král, velice byl hodný, velmi veselý, království měl dobře pořízené. On sám byl svrchu nade všemi, sám měl všechnu moc pro sebe. Když někoho poslal, aby šel, tož ten šel. Když utnout hlavu, dostati řád, peníze, tedy dostal každý, jak král poručil.
Měl mnoho práce s tím svým královstvím, od rána do večera nic jiného nedělal, jenom kraloval. Až jednou už ho to zmrzelo i pomyslil si: ,,Proč pak já se mám také ale o všechno starat?”
Sebral si pár dobrých ministrů, dobře je ošatil, měli fraky zlatem vyšivané, prsteny na prstech a šavle po boku, tenké, široké, dlouhé, krátké, křivé, rovné, lehké těžké, podle toho, jakou měl který moc. Všechnu tu svoji moc mezi ně rozdělil, jen vojáky si ponechal, že to bylo nejveselejší, a že vojáci měli nejpěknější šaty a muziky jim vyhrávaly, a pak hlavně, že na práci neměli nic, jen hlídat, aby se zemi nic nestalo.
Ale ta ostatní moc to byla veliká práce. Každý ten ministr měl svůj úřad: jeden se staral, aby vždycky bylo peněz dost, když bylo třeba nové šaty šít, úředníky živit, kostely stavět, vojsko posílat po zemi, zkrátka na všecko, čeho lid potřebuje. Ten druhý zase všechny školy spravoval, třetí zavíral zloděje a chytal ty, co nebyli spokojení, čtvrtý sedláky poučoval, jak mají orat a sklízet, daně platit; a tak každý velice se namáhal, ale všichni hlavně o to dbali, aby byl pořádek. To měl král nejraději. O tom nejmenším, co komu bylo sveřeno, každý z nich musil vědět a hned povědět králi, co se v tu a v tu hodinu na všech školách učí, nebo kde ten který zloděj právě krade, kde která loď na, moři právě pluje, kde který kupec jaké zboží prodává – všecko, všecičko.
Milí ministři velice tím byli zmořeni. Kde by to také všechno sami popravili! Každý si tedy zase několik svých dobrých lidí zavolal, dal jim z té své moci po kousku, a šaty podle toho a peníze, a ti zase jiné menší úředniky si zjednávali, ten svůj kousek moci mezi ně rozdrobili, tak to došlo po stupínkách až na ty nejmenší maličké, že se jich hemžilo na zemi až černo. Tolik bylo těch stupínků, že se ti nejmenší od tech největších lišili jako země od nebes; ale přece – podivná to věc! – v jednom nebyli druh od druha: všichni měli málo peněz.
Dost se jim král naplatil, hrůza peněz se sběhlo rokem do kas, ale když se rok s rokem sešel, peníze se z těch kas zase rozběhly, vždycky se jaksi minuly, – všichni ti úředníci naříkali, jak mají peněz málo za tu práci – pořádek udržovat.
A tak všichni ti kupci, ti rolníci a řemeslníci, všichni jim ještě ze svého přidávali, aby jen pořádek byl zachován. Za to zas úředníci si jich vážili, kdo se dobře o pořádek staral, na něj platil, dobře se mu vedlo; ale ten, co toho nedbal, hned byl zavřen, nebo něco jiného se mu přihodilo.
Tak ten král velice se radoval, že má bez práce, a že je pořádek ve všem v celé zemi.
A ti úřednici též velice se radovali. Jeden z nich měl srach: aby se král nedověděl, kdo všechno jim na ten pořádek připlácí. Báli se, kdyby se dověděl, však že by si pomyslil, že by jich už nepotřeboval.
Ale na štěstí ke králi nikdo nestměl, jen ti jeho ministři věrni. Ti mu o Všem vypravovali, a k těm zase ti druzí docházeli, a tak po pořádku až k těm nejmenším: ti zase s těmi kupci, s těmi řemeslníky a dělníky se zabavovali, od nich po pořádku prosby nosili k těm vyšším, a jiným zase vyřizovali, jaký pořádek je zaveden.
Tak to pěkně chodilo léta, všichni byli spokojení, král na hony jezdil, přehlížel vojsko a vozil princeznu, svoji dceru, v kočáře na procházku. Byla velice krásná ta princezna, a dobrá jako chléb: celý den běhala po paláci, hrála si, ale ze všeho nejraději na světě měla psy, co by jim mohla dávat žrát a vodit je na procházku.
Ale v tom království byl jeden švec. Velice trefný to byl švec. Nedělal boty jen tak všelijaké, veliké hřbetice z juchtice nebo škráby z hověziny, nýbrž malinké trepky dělal červené, zelené, fialové z milounkého safiánu, perličkami je vyšíval a zlatými nitkami. Bydlil v jedné malé uličce skoro za městem, jak se jde k zahradám u potoka.
Měl malinký domeček s dřevěnou stříškou a plno květin na oknech i ve vykýři. V okýnku měl krámek, tam byly hezounké střevíčky mezi břečťanem a fuksiemi v řadách narovnané; sám sedal ve dveřích, šil a hvízdal dvěma kanárkům, kteří viseli nad oknem. Ale ze všeho nejraději měl dva psíky, dlouhé jezevčíky, žluté jako hrudka, s křivými nožičkami. Ti si hrávali celý den na ulici, štěkali na každého, kdo šel mimo a cinkali svými kovovými pásky. Velice byli na ně pyšní.
Jednou princezna jela se svým otcem na procházku. Usmysila si, že by měla míti nové střevíčky. Jeli tam mimo ten krámek, kázala zastavit, ševce zavolat. Švec vyskočil jak střela, sebral náručí pantoflíčků a běžel ke kočáru. Milí psíci jezevčíci, jak viděli kočár a koně, hned se na ně hnali, strašně štěkali, hned se drápali do kočáru a princezně na klín. Švec se lekl, až střevíce upustil do bláta, ale princezna, jak uviděla psíky, všecka štastná byla, hrála si s nimi, tahala je za uši, psíci se k ní lichotili, velice se jim to líbilo na hedvábných polštářích, ani nechtěli dolů jít. Princezna prosila tatínka, aby jí je nechal, jací prý jsou to psíci libezní! Jak rozumně se umějí dívat a jaké mají nožičky směšné! Král se usmál, chtěl milé princezně psíky koupit, ale švec, jak to uslyšel, padl na kolena a povídal:
,,Králi nejjasnější, pane nejmocnější, ke všemu jsem ochoten, jen o jedno prosím, abych těch psíků neztratil. Jsou to moji přátelé věrní, nemám než je na světě. Velice jsou chytří, všechno znají všemu rozumějí, velice bych byl bez nich smuten. Ale mají mladé, pěkný páreček, ještě jsou maličtí. Bude-li milostivá princezna poroučet, s radostí jí je přinesu až dorostou, sami budou žrát.”
Princezna chtěla je vidět a když je švec donesl, radostí tleskala rukama, hned si je zamluvila. Tak se zřekli, že je švec bude opatrovat, ale nez dorostou, každý den musí do zámku podat zprávu, co psíci dělali celý den a jak se jim daří. Princezna se utišila, švec ji vybral střevíčky, jaké ještě nikdo neměl, modré se zlatými zobačky, bílými kvítky vyšívané. Pak mu dobře zaplatili, princezna jestě psíčky pohladila, a jeli do zámku.
Na druhý den byla v zámku veliká hostina. Ve velikém sále hořely svíčky v křištálových svícnech, sluhové běhali po schodech, nosili stříbrné misky – jen z nich voněly pečeně a koláče, – u stolu seděli ministři samé zlato, samý řád, a nejvýše král s princeznou pod nachovým baldachýnem.
Když se najedli a napili, ministři podávali králi zprávy o všem, co se děje v zemi. Všechno bylo v pořádku, radost poslouchat. V tom tu přijde služebník a oznamuje, že švec přišel. Všichni ministři velice se podivili, co je zač a odkud je ten švec? Švec však již vstoupil, způsobně dal pozdravení a čekal, až se ho král zeptá na psíky. Princezna byla ráda, že se dozví o svých psíčcích. Král se podíval po ministrech a vidí: všichni jsou nepokojní. Bylo mu to podivné, ale neříkal jim nic a k ševci se obrátil:
,,Podej svoji zprávu, jak se daří psíkům!”
Švec nebyl hloupý, dobře umět vyprávět, – však všem sousedům a kupcům co den vypravoval pohádky od rána až do večera. Pěkně tedy vyložil, jak psiky vyčesal, jak je uložil do košíka, jak je fenka na procházku vedla ulicí až na tržiště, kde měli kupci trh, jak jeden psíček už štěkat umí tenkým hláskem, a všeliké ještě jiné věci podivné. Princezna tak jej poslouchala, stále se vyptávala, i sám král byl spokojen, přikyvoval hlavou a díval se po ministrech.
Potom byl švec milostivě propuštěn, ještě dostal v kuchyni výslužku, ale ministři byli všichni podešeni. Hned jak bylo po hostině, sešli se u toho nejstaršího poradit se spolem. Ten nejstarší povídá:
,,Pánové, zdá se mi, chyba je. S těmi psíky jezevčiky to není jen tak. Co by měl náš král se o psíky co starat? Také se mi zdá, že když ten švec, – a kdož ví, jaký švec to je! – počal mluvit o těch kupcích, že se na mne Jeho Milost podívala. Právě jsem musil několik kupců dát zavřít, co nechtěli na pořádek připlácet, a král se na mne tak divně podíval, když slyšel, že ten jeden psíček kupci kaftan rozhryzal.”
Všichni se zarazili, a ten, co všechny peníze spravoval, pravil:
,,Také mi bylo jaksi divné – vida, najednou tady o psících jezevčících taková historie ! A nám právě včera zase chybělo v kase. Na štěstí ještě, že se jeden bohatý zbojník proti králi bouřil; tak honem zaplatil, aby si zase zásluh ziskal. – Podivní psíci!”
A tak každý na těch jezevčících našel něco podivného. Až na konec si zavolali toho kočího, co krále vezl na procházku, aby pověděl, co se stalo. Kočí přišel, hluboko se poklonil a co věděl, věrně vypověděl: jak jel král s princeznou na procházku, jak princezna si chtěla koupit střevíčky, jak dojeli k ševci, ale podivný švec byl, místo střevíčků přinesl psíky jezevčíky a vypravoval, ti že všemu na světě rozumějí, a jak mu pak král naporučil, aby každý den docházel do paláce o psících zprávy podávat.
Sotva kočí odešel, všichni ministři si sedli, tak se jim leknutím nohy třásly.
,,Vidíte,” povídá nejstarší, ,,zle je! Podivný švec, jezevčíci, co všemu rozumějí, – už je to takové, už jsme dohospodařili”.
,,Ale to mi přece nejde na rozum, povídá druhý, jak by psíci jezevčíci mohli o všem vědět”.
,,A proč by nemnohli?” řekl třetí. ,,Já jsem sám znal psíka, kradl haléře, střádal je a k řezníkovi pro maso si chodil, – a kdo ví, jací to psi! – křivé nožičky mají.”
,,Hlouposti”, smál se jim čtvrtý, ,,co se budeme bát psíků! Ať si povídá švec co povídá, já se nebojím. O kom řeknu, že je zloděj, ten je zloděj, a kdo nechce na pořádek připlácet, ať sedí v base – a ostatně, kdyby raději rarach vzal psíky i s ševcem !”
Tak se všichni utišili, ale přece byli nepokojní a ten, co se jm smál, přece si sám pomyslil, že by bylo dobře dojít k ševci, vyptat se na psíky jezevčíky, co je s nimi. Vzal tedy klobouk a hůl a šel jako by na procházku, stočil se do ulice, kde ten švec bydlil, a zašel do krámu, že prý potřebuje trepky, aby se na noc nenachladil. Švec hned mu bral míru, horlivě jej obsluhoval a při tom vypravoval všecek radostný, jaké má výborné psiky, že se i panu králi líbili. Hned mu je i přinesl ukázat, aby je pohladil, že mají srst jako hedvábí. Ministr se na něj díval, vidí, že švec po něm pokukuje a dobře si jej prohlíží. Pomyslil si: ,,Však ty darmo sám o těch psících nezačínáš. Že ty máš něco jiného za lubem!”
Švec zase pozoroval, jak se ten cizí pán po něm dívá, a stále vzpomínal, že jej kdesi už viděl. Povídal:
,,Kdybyste věděl, vzácný pane, jak jsou chytří! Jak se na některého podivám, hned vím, co mi chce říci”.
,,Tak, tak”, smál se ministr, ,,a což o úřednících nic vám neříkají?”
„Ó jé, to by byly pěkné věci”, smál se švec, ,,to by měli od rána do večera co povídat!”
Ministrovi bylo nevolno, raději zaplatil a šel se dál procházet. Ale spokojen nebyl.
Na druhý den zase švec ke králi přišel, počal vypravovat, co psíci dělali celý den, že ten maličký má nožičku bolavou, kdesi prý se uchytil za kámen. Princeznu to zarmoutilo a král se zlobil, že musí být větší opatrnost. Ale švec najednou vidí ministra. Pozná ho. Vždyť ten pán včera u mne byl trepky kupovat! Bylo mu z toho horko, co o těch úřednících propověděl, oči s milého ministra nespustil. Ministr zbledl a ostatní si pomyslili:
,,Aha, tož ten to je tedy !”a když šli od hostiny, ani mu žádný, tomu ubohému ministrovi, ruky nepodal. Všichni byli přesvědčeni, že to ten, o kterém švec králi povídá. Žádný už nevěřil těm psíkům jezevčíkům, všchni si pomyslili, že ten švec jen tak o psících mluví, ale zatím králi o ministrech vypravuje.
Na večer sebrali se dva, šli k ševci a všechno mu to vyložili: jaká je to těžká věc v zemi pořádek udržovat, že on to ani pochopit nedovede, když sám úředníkem není, a že má-li co králi povědět, jak si lidé naříkají, aby to jen pověděl jim, že je to jedno, že oni mu dobře zaplatí, aby jich nehubil a těch psíků jezevčíků aby nechal.
Švec byl chytřejší. Pomyslil si: ,,Tož taková je to věc !” Slíbil jim, že on jich neopustí. Bude králi povídat jen věci dobré, ale že mu oni všechno povědět musejí, co a jak, spravedlivě, jak kdo peníze bere, jak od kupců vybírá, proč lidi zavírá, aby veděl, co králi nemá říci.
Tak od těch časů se měl švec jako v nebi. Ministři mu nanosili peněz dost a dost, i kočár opatřili i těm psíkům jezevčkům lichotili, nosili jim kosti v kornoutech a masa dost, housek a všeho dobrého. Švec už nepotřeboval ani pracovat. V krásném domě bydlil, po městě se vozil a jen denně do paláce chodil princezně o psícich vypravovat.
Když psíci byli dorostlí a krásní, chtěla je princezna vidět a s sebou je vzít. Sedla s králem do kočáru a jeli k ševci. Přijedou k němu a vidí, že bydlí v paláci, všude plno sluhů, a psíci ve svém pokoji leží na hedvábných polštářích. Princezna hned si začala s psíky hrát a je hladit. Ale král velice se podivil, ševce se vyptával, odkud on takové bohatství má. Švec se poklonil a povídá:
,,Králi nejjasnější, to všechno mám z toho, že jsem dával pozor na pořádek v zemi a o psících zprávy podával.”
Král se hned vyptával, jaký to je pořádek, který on hlidá a švec mu vypravoval, že jen, aby ministři mohli koho chtěli, zavírat, peníze od kupců brát, od sedláka dvakrát daně vymáhat a tak ten pořádek udržovat. Za to za všechno, že je od ministrů zaplacen. Všechno to králi pěkně vypověděl, co se od ministrů dověděl.
Bylo zle. Král hned ministry kázal sebrat a ševce ustanovil, když tak dobře všechno zná, aby on teď na ty úředníky pozor dával, že už o psíčcích není potřeba vypravovat, ale o tom, co se děje v zemi. A tak švec již psíčků nehlídal, nýbrž v paláci královském s nimi bytoval, po zemi chodil a krále o všem zpravoval.
Od té doby bylo králi zase velice dobře. Milý švec mu všechno dobře obstaral, celou tu správu. Nikdo už na pořádek nemusil připlácet, najednou bylo peněz dost, ba ještě vybývalo. Všichni lidé, řemeslnici, kupci a dělníci o všem se s ševcem radili, všecky svoje strasti mu vyprávěli, a on rád je poslouchal, všude pomáhal, králi spravedlivě zprávy podával, ne jak je to pěkné všude a pořádné děj se co děj, ale koho co bolí a kde je pomoci potřeba. Král jej vždycky milostivě vyslechnul, všecko mu podepsal a spokojeně byl živ na světě. Ani princeznu už nemusil na procházky vozit, ta jen s milým ševcem chodila, psíky jezevčíky vodila na hedvábných šňarkách do lesa, jezevce a lišky honit.
Tak když milý král žádné starosti neměl, jen jedl a pil, na polštářích doma seděl, velice stloustl, až na konec už ani sám chodit nemohl. Nějaký čas se mu to líbilo. Najednou cítí, že už jej sádlo dusí, dýchat nemůže, oči jej bolí i hlava. Všecek byl z dobrého bydla nemocen.
I kázal svolat lékaře ze všech zemi nejvyhlášenější, aby jej léčili.
Doktoři se sjeli, dlouho se radili, až se uradili, že král je velice tlustý a že nemůže dýchat. Každý z nich věděl, jak by ho nejlépe té nemoci zbavil. Tak se dlouho o to přeli, až se sřekli, že budou řadou po abecedě na králi svoje léky zkoušet, jeden po druhém.
Nejprve lékař anglický mu dával prášky. Strašně hořké prášky to byly, králi bylo po nich velice zle, a ještě den ze dne ho přibývalo. Potom jiný doktor samými citrony ho živil, po něm jeden z daleké země vodu pít radil, jeden zabalovat, druhý po řišivozit: každý jinak pomáhal, až posléze ten Angličan chtěl krále rozpárat a podívat se, kde ta nemoc vlastně vězí.
Král to dlouho všechno snášel, ale konečně, když párat chtěli, velice se rozhněval a všechny vyhnal ze své země. I dal rozhlásiti, kdo chce se o to pokusit krále uzdravit, ať jen přijde. Když se mu to do padesáti dní podaří, že princeznu za manželku dostane as ní půl království, ale jak ne, že o krk bude kratší!
Jak to princezna uslyšela, hořce zaplakala a šla si ke svým psíkům požalovat Měla chudák milého ševce ráda však už ševcemnebyl, ale pánen nade všemi a teď si ji měl nevím kdo vzít. Psi se k ní lísali, tak se na ni moudře dívali po očku; švec také byl při nich a princezně domlouval. Konečně si řekli, že oni nemohou bez sebe být.
Zatím lékaři se ke králi jen hrnuli, mastičky a lektvary přinášejíce; ale za krátko už seděli za mřížemi a čekali, až je povedou na šibenici. Král byl už tak rozhořčen, že nikoho rád neměl. Princezna za to byla ráda, že se nemusí vdávat. Až na konec milý švec, když už žádný nešel a král nesmírně se trápil, došel k němu i se svými psiky, padl na kolena a povídal:
,,Králi nejjasnější, odpusť, že jsem tě tak dlouho klamal. Není to jen tak s těmi psíky jezevčíky, jsou to opravdu psíci zázrační; oni opravdu všechno vědí na svétě a jen já jediný jim rozumím. A oni nejdříve mi povídali že ty pane můj, umřít musíš, že už do padesáti dnů tě stihne smrt v tomto paláci nebo u hostiny.”
Jak to král uslyšel, náramně se rozzlobil, že on mu nevěří, že je jistě s těmi doktory spřažen. Hned ho kázal sebrat a zvolal:
,,Zavřen budeš do padesáti dnů, a když se vyplní, co prorokuješ, clověče nešťastný, ať tě třeba králem udělají! Ale budu-li já tady, budeš ty o hlavu kratší!”
Milého ševce zavřeli, princezna plakala a král měl strach. Nevěřil těm psíkům jezevčíkům, přece však si pomyslil, což kdyby opravdu. Pro jistotu hned kázal vyjet na hon, stále se po nich díval, jestli mu něco povědí. Ale psíci, jak byli venku v lese, jen lítali jako diví, diry hrabali, za zvěří se vztekali, a král, aby jich s očí neztratil, všude se za nimi namáhal! Od strachu ani se do paláce vrátit nechtěl, jedl jen stoje uzené s chlebem a vodou na rychlo zapíjel, aby jej smrt při hostině nepostihla. Tak se s družinou svojí po lese zabavoval, ve stanu jen líhal a celý čas jezdil a honil. Než uplynnlo padesát dnů, byl suchý jako louč a mrštný jako rapír. Čím víc se blížil konec té lhůty, tím víc se bál, stále jen psíky s sebou vodil, sotva že pojedl a popil.
Konečně poslední den od rána do večera všichni ve stanu proklečeli na kolenou, všichni se postili a modili, aby Pan Bůh krále zachovati ráčil. Ale nic se nestalo.
Slunce zapadlo za lesem tak vesele jako jindy, vyšly i hvězdy, všecek les usnul, tichý a velebný, půlnoc minula a král vstal časně ráno, jako znovu zrozený.
Celé město vědělo už, co krále čeká a když jej viděli vraceti se z lesa, byl zdráv a čilý. Všichni mu vyšli naproti, prapory vlály, muziky vyhrávaly, vojsko střílelo na oslavu.
Tak se štastně vrátili domů do paláce, kde zatím čekala smutná princezna. Sotva dojeli, král hned kázal přivést ševce se Všemi lékaři. Když přišli, psíci jezevčíci vylétli k ševci, radostně jej vítajíce a s ním se domlouvajíce. Ale
král povídal:
,,Tak vidíš, ševče nešťastný, smrt sis vysloužil, ani tvoji psíci nejsou nez sprostí jezevčíci, ničemu nerozuměijí!”
Švec se podíval vesele na krále a povídá:
,,Vím, to, nejjasnější pane můj, ale to také vím, že kdo krále do padesáti dnů uzdraví, aby zhubeněl, dostane princeznu as ní půl království. A já tebe uzdravil ! Kdybys byl mým psíkům jezevčíkům nevěřil, dnes už bys živ nebyl.
Jak to král uslyšel, velice se podivil. Hned ševce obejmul, dal mu princeznu za manželku, půl království k tomu a psíkům jezevčíkům povolení celým městem běhat, kde co chtějí roztrhat a sežrat nikdo jim bránit nesměl, všichni občané je ctili, že králi život zachránili.